Kóta 2004

Letos, tak jako každý rok v zimním období, jsme se chystali dobýt kótu1012. Jenže opět jsme se potýkali s tím, jaký termín zvolit. Je nutno vystihnou období se sněhem a sluníčkem. Což bývá obtížné, hlavně když je třeba termín určit alespoň 14 dnů dopředu. Bylo učiněno několik pokusů o dobytí, ale ani jeden pokus nemohl být uznán. Až koncem zimy vyrazila čtyř členná skupina "polárníků" do Liberce, kde se připojil zbytek výpravy. Celkem nás bylo sedm. Po strmém výstupu (pomocí lanovky) jsme dorazili na Ještěd. Foukal zde tak silný vítr, že jsme malou Elišku museli hlídat, aby ji neodfoukl zpět do Liberce. V horském hotýlku jsme se posilnili na cestu a vyrazili do mrazu a vichru. Poté, co jsme sestoupili o několik desítek metrů níže, se vítr zmírnil a cesta byla příjemnější. Martin Hřivna, odvážný to polárník, vyrazil na svých nových běžkách vstříc osudu. Vedl si dobře a přitom měl kouzelná dřívka na nohou poprvé v životě, možná podruhé.

Na Pláně jsme dorazili v plné síle, bez zlomenin, s úsměvem na rtu a hlavně v čase oběda. Opět jsme se posilnili a znovu se vydali na cestu. Nastala druhá část cesty, ta veselejší. Široká cesta se změnila v cestičku, sjezdy na běžkách se zrychlily, zatáčení ztížilo a tváře spoludobyvatelů se při každém pádu ještě více rozesmály. Sjezd k Šámalce byl nejlepší. Bohužel v hospůdce byla uzavřená společnost, tak jsme museli náš úspěch oslavit na mraze čajíkem z termosky a sušenkami. A pak už následovala poslední fáze cesty. Po zasněžených pláních, šleháni větrem a odolávajíc mrazu, sněžné slepotě a vysílení, jsme dojeli pod Javorník. A tam nastala osudová chyba. Zvolili jsme přímou cestu lesem. Přelézali jsme padlé kmeny, brodili se potokem, někteří jedinci ztráceli víru, jiní stabilitu. S vypětím sil jsme se dostali ven z lesa a dorazili do Hodkovic.

Kótu jsme zdolali a rozhodně to stálo za to. Tak zas za rok. Ještěde třes se!