Moje první vlna
Minulý rok na podzim, kdy jsem byl stále ještě v základním výcviku létání na větroni, jeden pilot z našeho aeroklubu byl létat ve vlně v Jeseníkách. Po příjezdu zpět na letiště nám vyprávěl, jaká je to nádhera létat v laminárním proudění ve velké výšce nad mraky. Dokonce se prý i někdy bál při představě, jak je ta matička zem daleko. Tehdy jsem si řekl, že za rok to musím zkusit také.
Už během letošní sezóny po získání pilotního průkazu jsem byl pevně rozhodnut jet létat vlnu do Jeseníků. Minulý rok byla první vlnové situace už 2. října a tak jsem od počátku října bedlivě pozoroval stránky o počasí. Také jsem zavolal do Aeroklubu Jeseník a upřesnil si informace ohledně možnosti zapůjčení větroně. Devátého říjnového dne se objevila v diskusi na jedné plachtařské internetové stránce poznámka o možném výskytu vlnové situace od 18. až do 20. října a tento interval byl zde dále zpřesňován dle vývoje počasí. V pátek 18. října jsem v práci nahlásil třídenní dovolenou od pondělí 21. až do středy 23. října. Během soboty jsem si zarezervoval Blaníka na tyto dny a těšil se na neděli, kdy jsem dle předpovědi počasí učinil závěrečné rozhodnutí o tom, že jedu. Opět jsem zavolal do Jeseníků a upřesnil si plán na příští dny.
Ráno 21. října jsem vstal v půl šesté a rychlou jízdou se z Prahy přesunul na letiště v Mikulovicích (419m), což jest sídlo Aeroklubu Jeseník. Jelikož se ta správná vlnová situace předpokládala na úterý a středu, na letišti byli v tu dobu pouze vlekař a instruktor. Díky tomu se mi dostalo řádného proškolení a šli jsme připravovat Blaníka na seznamovací let s terénem a létáním ve vlně (tzv. vývoz do vlny). Na letišti bylo bezvětří a tak jsme z dráhy 05 odstartovali do vlny. Během vleku, který byl mírně turbulentní, jsme čile komunikovali s vlekařem a hledali to správné místo pro vypnutí. Nakonec jsme se vypnuli v 1700m QNH v prostoru před prvním rotorem (obvykle prostor vesnic Domašov - Adolfovice). Stoupání zde bylo mezi zpočátku 1 až 2 m/s, s výškou sláblo až na konečných 0,5m/s. Viditelnost byla vynikající a tak jsem měl možnost se důkladně seznámit s terénem. Dosáhli jsem maximální výšky 4200m QNH a přeskočili do prostoru druhé vlny (zhruba nad Vrbnem pod Pradědem). Zde to nestálo za nic a tak jsme se vydali z výšky 3800m proti větru zpět do prostoru první vlny. Vítr byl tak silný, že se nám nepodařilo dosáhnout navázání do prvního rotoru v bezpečné výšce (cca 1400m QNH) a tak jsme otočili větroň po větru a provedli přistání na letišti. V tu dobu se už na letišti připravovala další posádka na vývoz do vlny. Měla menší štěstí, protože byla menší viditelnost a jejich dostup byl 3600m QNH. K večeru začala populace na letišti houstnout a také dorazil nelétající kamarád, který se mnou měl druhý den letět do vlny.
Vlnová situace přes noc je vždy nejlepší. Foto: P.Strnad
Příprava na start. Foto: P.Strnad
Připraveno ke startu. Foto: P.Strnad
A toto na nás čeká. Foto: P.Strnad
Vstali jsme brzy ráno, provedli hygienu, pořídili několik pěkných snímků a začali se připravovat na let. Příprava proběhla bez potíží a tak jsme mohli jako první toho dne odstartovat. S hledáním využitelného stoupání jsme měli potíže a náš vlek se o něco prodloužil. Nakonec jsme shodně s vlekařem zahlédli pěkný rotor přímo za Pradědem a proto jsme se ve výšce 1800m QNH vypnuli. Pokles v stoupání po vypnutí nebyl prakticky žádný a tak jsme třímetrem putovali vzhůru. Zpočátku bylo stoupání pouze v úzkém úseku zejména za Pradědem, ale s výškou (možná i časem) se měnila rychlost a směr větru a bylo možno využívat stále čím dál tím širší úsek za hřebenem. Celkem rychle jsme dosáhli výšky kolem 3000 m QNH, kde stoupání začalo slábnout a my jsme se začali kochat krásou Jeseníků a přilehlého okolí. Tento let byl víceméně seznamovací (já s vlastní technikou létání ve vlně, kamarád s létáním ve větroni) a proto jsem se nesnažil o nějaký výškový rekord, nicméně jsme s Blaníkem toho dne dosáhli maximální výšky kolem 3900m QNH. Pěkně jsme si to užívali a tak jsme neradi po třech hodinách letu šli na přistání, aby mohli létat i ostatní.
Všem velmi dobře známý Praděd. Foto: P.Strnad
Dlouhé Stráně a Mravenečník. Foto: P.Strnad
A toto byl náš let, ale vše je špatně: OK - 4710 a 22.10.2002. Foto: P.Strnad
Po přistání jsme zašli na věž a zde jsem zjistil, že je momentálně volná jedna Vosa. Neváhal jsem, s kamarádem jsem se rozloučil a odstartoval. Vypnul jsem se relativně nízko kolem 1300m QNH a ihned se chytil v prvním rotoru pěkným pětimetrem. Hobloval jsem návětrnou stranu rotoru tak dokonale, že jsem se za chvíli ocitnul na straně závětrné a pěkným pětimetrem padal dolu. Měl jsem dvě možnosti, jak z této prekérní situace vybruslit. Jedna byla vyklesat a podlétnou rotor na návětrnou stranu, ale to bych se dostal velice nízko a v případě neúspěšného hledání stoupání bych už na letiště nedolétl. Druhá, jistější, byla nechat se sfouknout k druhému rotoru a po jeho návětrné straně stoupat. Během rozhodování se však v rotorové oblačnosti objevila skulinka a já jsem zvolil možnost třetí, a to prolétnou rotor touto skulinou. Roztlačil jsem větroň na rozumnou rychlost a skulinkou jsem stihnul prolétnout, než se uzavřela. Na návětrné straně jsem potkal můj oblíbený pětimetr a s opatrností na pohyb rotoru vesele a hlavně rychle stoupal. Během chvilky jsem sice dosáhl výšky 2600m QNH, ale v rádiu jsem také zaslechl zprávu o přeháňce, která se blíží k letišti ze severu. Během dvou minut už věž doporučovala co nejrychlejší sestup a přistání,? a tak jsem neváhal a maximální rychlostí s ohledem na turbulenci a plné brzdy se vydal zpět k letišti. Díky silnému větru v zádech jsem tam byl v okamžiku a ostrým sestupným letem jsem vytratil přebytečnou výšku, navázal na okruh a už za silného deště přistál. Let byl krátký, řeklo by se vyhozené peníze za start, ale zkušenost se závětrnou stranou rotoru byla velmi cenná.
Předešlé zážitky mne celkem zasytili a tak jsem začal uvažovat o návratu domů, nicméně setrvání a příjezd dalších zkušených pilotů mne přesvědčilo, a tak jsem zůstal na letišti do druhého dne. Ráno jsem se probudil velmi brzo a chtěl co nejdříve na start, ale pozdní příjezd vlekaře, který měl zároveň klíče od hangáru, kde ležela Vosa, způsobil, že jsem měl letadlo připravené později než ostatní. Ti zatím vyrazili se svými osobními vozy táhnoucími své miláčky na rozmoklou plochu letiště. Zkušenosti z předchozích dnů, kdy každé osobní auto s pohonem pouze dvou kol na ploše uvízlo (já také), mne uklidnily a v klidu jsem si došel pro traktor. Dohodnul jsem se ještě s plachtaři, kteří den předtím zahrabali na ploše Avii a společně jsme objeli uvízlá auta a zaujali třetí a čtvrtou pozici na startovním roštu. Traktor se pak vrátil pro zbytek větroňů rozsetých i s auty na celé ploše. Po startu dvou prvních kluzáků a informací o situaci od nich jsem se rozhodl vyčkat a přenechat svoji pozici někomu jinému, nikdo ale neměl zájem. Později se objevili zájemci o vývoz Blaníkem do vlny a tak nám všem alespoň testovali průběžně situaci. Den se přehoupl do své druhé poloviny a situace stále nevypadala na nějaký slušný výkon a tak jsem se rozhodl, že po startu dvou Blaníků s posádkou na vývoz do vlny odstartuji, ať je situace dobrá či ne.
První posádka se nechala vyvlekat do prostoru třetí vlny (zhruba na úrovni letiště) a hlásila dobré podmínky. Druhá posádka se nechala vyvlekat do prostoru první vlny a hlásila také dobré podmínky, ale silnou turbulenci ve vleku. Přišel jsem na řadu já musel jsem se nutně rozhodnout, kam se nechám vyvlekat. Po poradě s vlekařem jsem se rozhodl pro prostor třetí vlny s ohledem na silnou turbulenci při vleku do vlny první. Přes očekávání slabší turbulence během vleku do prostoru třetí vlny jsem nicméně absolvoval svůj nejhorší vlek, kdy se mi tajil dech náhlým stoupáním a následným prudkým klesáním. Turbulence byla opravdu silná a několikrát jsem plnou silou narazil hlavou do kabiny, přestože pásy byly dotaženy jako na akrobatický let. Vysvobozením z nepříjemného vleku bylo nalezení klidného stoupání v prostoru návětrné strany třetího rotoru. Po nabytí jistoty, že to funguje, jsem se v 1650m QNH a vypnul a vyrazil dvoumetrem vzhůru. V 1700m QNH jsem si řekl, že to opravdu funguje a počal sestup do hladiny 1550m QNH abych vytvořil zoubek na barozáznamu. Jelikož poslední fáze sestupu už byla na rychlosti, získal jsem tak po přitažení osmdesát metrů a odtud se vesele vydal dobývat plachtařské odznaky. Hobloval jsem návětrnou stranu v nejúčinnější části asi tak na délce tří kilometrů, stoupání se pohybovalo kolem dvou metrů a tak jsem zanedlouho dosáhl výšky 4000m QNH, kde začalo stoupání slábnout. Ve výšce 4200m QNH stoupání zmizelo a já jsem byl nucen hledat jiné nosné pole. Zůstal jsem na třetím rotoru a o pět kilometrů západně jsem narazil opět na stoupavé pole a vystoupal do výšky 4700m QNH. Zde jsem opět změnil polohu na třetím rotoru a celkem bez problémů vystoupal do mé maximální výšky dne 5750m QNH. Tímto jsem dosáhl převýšení 4200m a získal tak část zlatého odznaku za převýšení (3000m).
Lenticular a Polsko. Foto: P.Strnad
Křídlo na křídle. Foto: P.Strnad
A tuto výšku jsem mohl dosáhnout. Foto: J.Horák
Oblačnost před hřebenem. Foto: J.Horák
Asi tak půlhodinky jsem postupně vyhníval a prohlížel si blízké okolí. Letiště Mikulovice je opravdu kousek od polských hranic a je tak možno porovnávat ráz krajiny, zejména co se rozdělení zemědělské půdy týče. Pole v Polsku jsou malá a členitější a díky tomu lze snadno poznat, že člověk zakufroval. Vydržel bych se dívat i déle, ale nepřítel číslo jedna - zima - mne donutil přeskočit z třetí vlny do první, kde díky absenci oblačnosti opravdu příjemně svítilo sluníčko a vyhřálo kabinu na snesitelnější teplotu. Kochal jsem se krásou Jeseníků, vzdálených Tater a nádhernou spodní oblačností na návětrné straně hřebene a dokonale tak zapomněl na světské problémy. Také jsem přeladil na frekvenci letiště v Krnově, abych se dozvěděl, jak jim to lítá. Zatím nic moc, teprve startují či jsou krátce po vleku. Po chvíli poletování jsem potkal ve výšce 4000m QNH ASW15 se známým to pilotem Horácem na palubě a létali jsme spolu křídlo na křídle na metrovém stoupání. V té době se už začala zvětšovat oblačnost v prostoru mezi druhým a třetím rotorem a já občas ztrácel letiště či známou krajinu v okolí letiště z dohledu a ani zima mi moc nepřála. Jelikož jsem už nepředpokládal zlepšení situace, rozhodl jsem se vyklesat a přistát, což jsem učinil. Vyklesání a samotné přistání se obešlo bez vyjímečností a proto jsem po třech a půl hodinách přistál s pocitem pěkného zážitku a výkonu. Později jsem se dozvěděl, že Horác ve stoupání pokračoval a dosáhl výšky 7100m QNH a diamantového odznaku za převýšení (5000m).
Létání ve vlně mne natolik uchvátilo, že jsem se rozhodl absolvovat ještě několik letů ve vlně, přestože toto létání je díky pronájmu za větroň a ceně za vlek výrazně dražší než klasické létání v mateřském aeroklubu. Objevil se však malý problém v podobě dovolené a jedinou možností se tak pro mne stala možnost létat o víkendu. A tak jsem přijel v sobotu 26.10.2002 na letiště v Mikulovicích, ale vlnová situace nebyla růžová a proto jsem se s nepořízenou vrátil večer do Prahy. Nastalo několik dalších vlnových situacích, ale pro mne byla vhodná situace téměř až za měsíc, v neděli 17.11.2002. Tento den jsme brzy ráno s jedním kolegou pilotem dorazili na letiště a společně jsme odstartovali s Blaníkem se jen tak povozit. Výsledkem byla dosažená výška 6000m QNH a převýšení 4500m. Tento let byl pro mne zároveň prvním ostrým testem vykonání malé potřeby za letu, ale o tom možná jindy.
Marcel Škarohlíd